Začátek temnoty.

31. července 2012 v 13:44 | Katharina Klein. |  Jednorázovky.

K téhle povídce mě inspirovala moje tajná láska k jednomu klukovi z mé bývalé střední. Z té doby také vznikl tenhle příběh :) takže už je to rok a půl staré ale stále patří mezi mé oblíbené :)

Edition: Jak pozorují komentáře k této povídce musím sem něco dodat: TENHLE PŘÍBĚH JE SMYŠLENÝ!! Psala jsem že láska k Adamovi mě k tomuhle příběhu inspirovala ne že to je podle skutečné události. Šíleně me od něho zrazovalo že na mě pohlížel jako na kamarádku a že semnou měl nějaké menší úlety ale nikdy v tom nebylo nic víc. Tak jsem jednoho dne ve škole, když jsem se tak nudila a pozorovala jsem ho v přední lavici sepsala tyhle slova na papír. Nic z toho co je v tomhle příběhu není podle skutečné události! Vše je moje fantazie :))

23:00 A já sedím na parapetě, dívám se do tmy a kouřím cigarety jednu za druhou. Jsem doma úplně sama, tak jsem si pustila na celé kolo Tokio Hotel a jejich Rette Mich a listuju ve svém tajném deníku do kterého si píšu pečlivě už 4 roky a vzpomínám na časy které se už nedají vrátit zpátky. po tváři mi stékají slzy, když se zastavím na stránce, kde jsem poprvé o něm neco napsala. Jsou to už čtyři roky a pořád k němu cítim lásku a nejde to zastavit. Vždycky, když jsem si řekla, že na něho zapomenu, že musím jít dál, objal mě nebo se na mě krásně usmál a já jsem v tom zase lítala. Celé čtyři roky jsem se snažila zamilovat do kluka u kterého jsem měla jistotu, že by mi lásku opětoval, ale v mojí mysli byl pořád jenom on. Zkoušela jsem všechno, nechodila do školy, nepsala jsem si s ním, snažila jsem se mu prostě vyhýbat, ale nejde to věčně.
23:15 a já kouřím už asi desatou cigaretu. Venku začalo pršet a byl už větší chlad, tak jsem si oblékla mikinu. Aspoň jsem schovala své zjizvené ruce a bylo mi trošku teplo. Listovala jsem dále v deníku, byla jsem právě u Vánoc. ,,Důkaz prátelství, " a dál mi zabalenou krabičku. Když jsem jí rozbalila a krabičku otevřela byl v ní prstýnek..Pročítala jsem si řádky a podívala jsem se na ruku. Od toho dne jsem měla ten prstýnek pořád u sebe a opatrovala jsem ho jak nejvíce jsem mohla. Důkaz kamaradství..kamarádka..To jsem to dopadla. Spustila jsem další lavinu slz a pstýnek jsem naštvaně, zoufale, smutně a vystresovaně sundala z prstu a hodila do koutu svého pokoje.
23:30 a já jsem ve svém deníku došla až do třetího ročníku na Vítkovické střední, kde jsem krátce popsala týdenní ozdravný pobyt se svojí třídou, ale pořádně jsem se rozepsala u jednoho žážitků... Tak jsem se konečně vrátila z ozdravného pobytu a z mé postele mě už hodně dlouho nikdo nevyžene! Pobyt byl úžasný až na některé hry, díky ním má okousané nehty nudou. Jedině hra, která byla pro mě záživná byla flaška. Flaška padla na něho a když se má kamarádka podívala na mě a mrkla a bylo mi hned vše jasný, ,,Polib jí," tuhle větu slyším pořád dokola v mé hlavě jakoby jí říkala právě teď. On seděl vedle mě, jenom se na mě vytočil, položil svojí ruku na můj krk a nahl se ke mně. Když už naše rty byly blízko sebe tak se zastavil a podíval se na mě, ,,Je to jakobych líbal svojí sestru, ale hra je hra, " a pak se naše rty spojily.
23:45 a já si dokolečka čtu větu jak se naše rty spojily. Prstem jsem se jemně a pomalu dotkla svého rtu a zavřela jsem oči. Dneska jsou to přesně čtyři roky co ho miluju a on to nevidí. Dopadla jsem jako jeho nejlepší kamarádka, jako sestra. Nemohla jsem jít už dál. Čtyři roky jsou na mě moc a páty rok bych už psychicky nezvládla, hlavně ne v jeho blízkosti
23:50..Utřela jsem si slzy a vzala jsem prstýnek se ze mě. Ubližuje mi šíleně moc. Byla jsem pevně rozhodnutá..Nový den už nezačnu..Vzala jsem dopis, který jsem mu napsala. Vložila do obálky naši fotku, byl na ní tak krásný. Přála jsem si aby byl jenom můj, jenže on moje přání neznal a stejně vím, že by mi ho nesplnil. Byla jsem obklopena stěnami a ty se na mě uzavíraly. Snažila jsem se křičet ale nešlo mi to
23:55 a já jsem byla připravená. Se vzpomínkami a se slzami v očích jsem vzala žiletku do ruky. Vím, že mi to v životě neodpustí, ale já už opravdu nemám východisko. Bral mě za nejlepší kamarádku aniž by tušil, že celé čtyři roky chci být víc než ta nejlepší kamarádka. ,,Miluji tě," šeptla jsem si pro sebe a jela jsem žiletkou přes zapěstí. Tlačila jsem na ní čím dál víc- Necitíla jsem bolest, cítila jsem pocit svobody. Zopakovala jsem to ještě pět krát. Nemohla jsem se toho skvělého pocitu nabait a chtěla jsem ho víc a víc. Když už jsem chtěla po sedmé, došly mi síly, žiletku jsem upustila na zem a sama jsem k zemi klesla. Měla jsem ruku na zemi a pozorovala jsem číl dál větší, červenou skvrnu na bílém koberci. Cítím to..blíží se konec..
23:58..Vyzvání mi signál, že mi přišla smsmka a to mě vytrlo z mého tranzu. Kdo mi teď může psát? Pomyslela jsem si..Chtěla jsem vstanout, ale byla jsem už až moc vyčerpaná a klesla jsem zase k zemi. Byla jsem zoufalá, kdo mi teďkom může psát? Co když je to on? Co když se něco děje a on očekává ode mně pomoc, ale u mě jí nenajde, protože já tu právě umírám. Krásný pocit svobody byl náhle pryč a já chtěla být s ním...
23:59 a já se snažím dostat ke svému telefonu, který jsem nechala ležet na stole. Když se mi konečně podařilo postavit, udělala jsem jeden krok a můj telefon začal vyzvánět. Tentokrát mi už ale někdo volal. Zpanikařila jsem a snažila jsem se dostat k telefonu co nejrychleji. Ztratila jsem ale hodně krve a začala se mi motat hlava. Spadla jsem na zem a snažila jsem se zachytit o stůl. Stůl jsem na sebe, ale převrhla a on zcelou váhou spadl na moje tělo. Všechny věci co byli na něm se sesypaly kolem mě. Hlava se mi točila ještě víc, připadála jsem si jakobych jezdila na kolotoči a díky tíhy stolu jsem se nedokázala ani pohnout.
00:10..Vzdala jsem booj se svým slabým tělem a velkým, těžkým stolem, který na mě ležel. Mobil ještě pár krát zazvonil ale pak už utich a já vnímala opět depresivní ticho. Měla jsem už zavřené oči a čekala jsem na smrt. Cítila jsem chlad po celým těle a cítila jsem jak mě opouští síly a energie. Náhle jsem místo temnoty viděla světlo, které bylo na konci tunelu a čím víc jsem se k němu blížila, tím pomaleji jsem dýchala. Na samém konci tunelu se v rychlosti blesku odehrál můj krátký život a na konci byl ON...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 _Týna_ _Týna_ | Web | 31. července 2012 v 13:55 | Reagovat

Jak jsem si to tak celé přečetla, nevím, co mám napsat,doufám, že se k sobě vrátíte, přeju vám to.

2 klára klára | Web | 31. července 2012 v 13:57 | Reagovat

precetla sem si to.. jakko vsecho co tu máš..
Ale orpavdu nevím co o tom napsat.://
Ale je to hezký;))

K tomu memo pribehu.... todle je ž treti dil v ornim boxu mas vsechny dily;))(odkazy)

3 perlies perlies | Web | 31. července 2012 v 14:24 | Reagovat

Tak teď nevím zda jsem to pochopila dobře,jesti šlo o příběh který sis vymyslela nebo zažila?..,jak tak dobře chápu tak něco napůl,,Taky jsem byla zamilovaná pár let do jednoho kluka,ale nebyla jsem ani jeho kamrádka,byla jsem ta holka který se jen smál a smál..Říká se jak holky s klukama si uměj zahrávat a dělat si z nich jen legraci,ale ono to je i naopak,,určitě musel vědět že k němu něco citíš,a nechal tě jen tak kamarádkou..,buď ráda za Pana F.ten tě ničím neoblbuje a má tě rád takovou jaká jsi..:)..

4 Terulle Bllondie Terulle Bllondie | Web | 31. července 2012 v 15:57 | Reagovat

Teď nevím jestli se ti to opravdu stalo nebo je to jen povídka kterou jsi si vymyslela. Je ale moc pěkná.

5 Tessule Tessule | Web | 31. července 2012 v 17:24 | Reagovat

fů namáhavé čtení. ale stálo to za to. :) zlatíčka je to dokonalé :)♥ máš úžasnou fantazii. :) sice je to smutné ale má to něco do sebe:)

6 Wellsie Pathricks Wellsie Pathricks | Web | 31. července 2012 v 18:13 | Reagovat

[4]: na začátku píše že je to její fantazie..:D
Jinak máš to nádherně napsaný! :)

7 ♥Kittys♥ ♥Kittys♥ | Web | 31. července 2012 v 19:23 | Reagovat

je to strašně krásný..:)..Trošku depresivní,ale taky někdy takový příběhy píšu,protože se potřebuju vypsat ze svý nálady.Fakt se ti to strašně povedlo.krásný.:)..Doufám,že v blízký době zase něco napíšeš:)

8 H. H. | Web | 31. července 2012 v 20:26 | Reagovat

Jak já miluju tvoje příběhy.  :) Je to tak krásně smutný :')

9 Petra Petra | Web | 31. července 2012 v 21:46 | Reagovat

Fíha, depresívne ale skvele napísané. Máš fakt talent ;)

10 Deniska Deniska | Web | 31. července 2012 v 22:15 | Reagovat

No zrovna mi ide mráz po chrbte. Ale ja som toto už niekde čítala.Niečo podobné už neviem,ale toto keby som mala prežívať ja celé 4 roky tak už by som sa vyjebala na to. Ale pekná poviedka!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama